Tentokrát nechme ironii být a pojďme si trošku zafilosofovat. Přetvářka... Známý český psycholog Zbyněk Vybíral ji ve své knize definuje jako "Změna výrazu tváře nebo chování podle dané situace. Přetváříme se jak chceme nebo si myslíme, že je to správné, slušné a vyžadované." Znamená to tedy, že tak činíme kvůli lidem kolem nás? Nebo se přetvařujeme kvůli sobě? A co když je přetvářka jen nástroj zbabělosti, protože si nechceme připustit, že lidé se prostě nedokáží skutečně změnit?
Já osobně vidím přetvářku jako zdánlivě nejjednodušší cestu, jak uniknout našemu dojmu a strachu z toho, že ostatní lidé nebudou akceptovat to, jací skutečně jsme. Proč to děláme? Odpověď se mi zdá jednoduchá - nejsme spokojeni sami se sebou, s naším současným životem.
Dám příklad: Jsem outsider, nejsem zrovna dvakrát oblíbený a moc lidí se se mnou nebaví. Co mám dělat? Můžu zůstat sám sebou a doufat, že časem potkám nějaké lidi, kteří mě budou brát takového, jaký jsem. A nebo se zkusím změnit. Jenže nikdy to nebude opravdová změna, protože za každým z nás stojí jistý vrozený charakter a určitá výchova. Ovšem můžu se cílevědomě pokusit o změnu svého chování a svého vystupování. Uvnitř to jsem stále já, ale zvenčí budu takový, jakého mě ostatní chtějí. Možná to zabere, možná ne - nejspíš záleží na tom, jak moc v tom budu přesvědčivý. Ovšem i kdyby to všechno vyšlo a já se nakonec stal miláčkem všech, udělá mě to šťastným? Můžu mít dobrý pocit z toho, že většina těch lidí si ke mně vytvořila určitý vztah na základě něčeho neupřímného? A co když se mezitím najde člověk, kterému by perfektně vyhovovalo mé staré "já", ale už s tím nemůžu nic dělat, protože pro něj už jsem někdo jiný?
No, pak je to v prdeli. Protože následné přesvědčování o tom, že jste to nebyl skutečně vy, nevzbudí v ostatních moc dobré myšlenky o vaší osobnosti. Takže jak? Přetvařovat se nebo ne? Odpověď nechám na vás. Je ale nutné si uvědomit, jestli chcete být sami sebou i za předpokladu, že třeba nebudete vycházet s každým. A nebo jestli vám stojí za to dělat ze sebe někoho jiného - za cenu černého svědomí a možné ztráty ideálního partnera pro vaše skutečné "já".
Vždy se přetváříš pouze sám pro sebe, nikdy pro nikoho jiného. Tuhle věc však řeší jen minimum lidské populace, protože onu valnou část nikdy nepostihlo něco špatného, co je donutilo se přetvářet. Každý se sice rodí jako nepopsaný list papíru, avšak máš pravdu. Charakter není vrozený, jen jeho fragmenty ano. Pokud jsi makový a žiješ ve tvarohovém Světě, kde tě vychovávají tvarohoví lidé a žiješ mezi tvarohovými lidmi, jasně se staneš tvarohem. Nakonec v tobě však vždy nějaká maková událost opět probudí makovou bytost a ty si sám uvědomíš, že je to právě ten život, který jsi měl žít (už od začátku).
OdpovědětVymazatNejenom, že se pak nechceš vrátit ke tvarohovému způsobu života, ale už ani nevíš jak to udělat. Po jistém čase zjistíš, že tě to velmi odlišuje a izolovává od společnosti, jenomže tobě to nevadí. Najednou se začneš ptát sám sebe, jaký má důvod to, jaký jsem? Proč takový jsem, a proč tak přemýšlím? Takových lidí je málo, ale rozhodně by se neměli snažit přiblížit té většině ovčího stáda - to ovčí stádo by se mělo snažit přiblížit jim. Mají vymyté mozky dnešní popkulturou, svými "důležitými" zálibami a pravý smysl života jim uniká. To je však jejich problém, protože někteří si svůj způsob života uvědomí, až když je pozdě.
Co je dnes normální člověk? Ten, který chlastá, fetuje, kouří, sprostě nadává, věčně se chechtá kravinám, ve všem vidí sex, přežírá se, chová se jak degenerovaná opice, podvádí a všeobecně kolem sebe pouze šíří zlo? Takových je dnes nejméně 90% a pokud nic z toho neděláš, jsi podle těchto "normálních lidí" nenormální... Jasně, tenhle názor jim nikdy z hlavy nevyženeš, protože oni v tom jednoduše vyrůstali a oni v to věří.
Má cenu se přetvářet? Ano, má, ale jen, když je to nezbytné a nejde to na úkor tvé skutečné osobnosti. Zapřít sebe sama, kvůli něčemu tak tupému, jako dnešní společnost je ten největší zločin, který na sobě můžeš spáchat. - Christian W.