Chybovat je lidské. To ví přeci každý. Ovšem s otázkou litování svých činů a mylných rozhodnutí už je to složitější. Je to také lidské? Nejspíš ano. Je to moudré? Těžko říct. Je to přirozené? No, teď už se k tomu začínáme pomalu dostávat... Kdysi jsem v jednom článku četl toto: "Nikdy nelitujte toho, co jste udělali, protože v tu chvíli jste to tak udělat chtěli.". Hezky řečeno, o tom žádná... Je to ale tvrzení, podle kterého bychom se měli řídit?
Člověk a jeho osobnost se neustále vyvíjí, stejně tak jako okolnosti, které ovlivňují jeho rozhodování. Skutečnost, že jsme v dané době činili tak, jak jsme chtěli či považovali za správné, ještě neznamená, že to bylo dobře. Samozřejmě vím, že citát výše toto nevyvrací, ale podle mě je důležité, abychom si uvědomili, že chybovat je skutečně lidské, a že litovat svých rozhodnutí není nic špatného a není to nic, za co by se měl člověk stydět.
Naopak je dle mého názoru přirozené a do jisté míry i prospěšné, aby člověk některých svých činů litoval a přál si, aby je býval nikdy neudělal. Je to totiž dost nepříjemný pocit a může mít "výchovné" a poučné účinky do budoucna. Také díky tomu na své chyby jen tak nezapomeneme. Zjednodušeně řečeno je to součást ponaučení se z vlastních chyb. Pro příště se budeme snažit být moudřejší a rozhodovat se i s ohledem na pozdější možné následky.
Nic se ale nesmí přehánět a rozhodně nemá smysl se přespříliš utápět v sebelítosti ohledně minulosti. Tu změnit nemůžeme, protože fungující stroj času zatím nikdo nesestrojil. Na druhou stranu se ale můžeme alespoň pokusit napravit naše chyby - třeba omluvou, vyjasněním starých sporů, atd. Pořád lepší, než to hodit za hlavu s tím, že v dané době jsme činili "podle svého nejlepšího vědomí a svědomí", a že NIČEHO NELITUJEME!
V tom článku se ale nepíše o tom, že co jsme činili, bylo dobré, že bychom se neměli poučit, nebo se chybami "vychovat". Šlo především o to, že onen nepříjemný pocit někteří jedinci mohou prožívat více, než je zdrávo a nejen, že se poučí, ale zároveň se trápí a to poměrně dlouhý čas,namísto toho, aby se poučili, napravili co se dá a víc to neřešili. V článku šlo tedy o to, co píšeš i ty, že je lepší jít dál s tím, že víme, jaká byla minulost a dokážeme ji sesumírovat a s odstupem se z ní poučit. Taky článek nepopírá omluvu, ani vyjasnění problému-chyby. Jen popírá tvrzení, že v případě návratu do minulosti bychom činili jinak, než jsme činili v realitě. Vyvrací ono tvrzení: "Kdybych se mohl vrátit/kdybych mohl...udělal bych to jinak." Možná, že byl napsán nesrozumitelně, možná si z toho ale každý vzal to svoje, ale rozhodně bych neřekla, že tenhle text vyvrací článek, jímž byl inspirován.
OdpovědětVymazatNepočítaje to že se člověk ztratí už na začátku v té nepřehledné změti otázek a taky to že aby to někdo pochopil tak to musí přečíst třikrát nemůžu nikdy souhlasit. Dokud člověk věcí nelituje, udržuje si sebeúctu a sebevědomí. Evropský přístup ''pěkně si to posral a teď to naprav'' dělá z člověka trosku.
OdpovědětVymazatHeleme se, on ty moje sračky fakt někdo čte! :D. Tenhle článek neměl rozebrat, vyvrátit, či nějak jinak jinak reagovat na ten tvůj, jestli myslíš tohle. Jen jsem se na chvíli zamyslel nad uvedeným citátem a napsal k tomu pár vět. Možná nesrozumitelně, možná jsem neobsáhl všechno a možná z jiného pohledu, než bylo autorem toho tvrzení zamýšleno. Ale jak píšeš, každý si z toho vezme to své. Ostatně na internet si může psát prakticky kdokoliv, cokoliv, takže take it easy.
OdpovědětVymazat