(hořko)Sladká nevědomost

Určitě již každý z vás mnohokrát zažil situaci, kdy vám třeba váš známý něco vypráví a najednou se zarazí a řekne: "Nic, nic..." nebo "zapomeň na to". Taky při tom pak vždycky dostanete ještě větší chuť zjistit, co měl(a) na jazyku? A když se vám to po dlouhém přemlouvání konečně podaří, jste spokojeni s tím, co jste slyšeli? Nebo byste se raději vůbec neptali?

Mám takovou teorii, že když už někdo načne myšlenku, a pak dělá, jako že strašně moc chce, abyste se ji nedozvěděli, tak ve skutečnosti touží po tom, abyste se na ni vyptávali a on vám ji "bohužel" musel sdělit. K čemu tohle divadýlko? Nevím, možná pro to, aby to vypadalo, že vám to původně skutečně nechtěl říct, a že jste ho k tomu "přinutili". Tím pádem z něho odpadá jakákoliv odpovědnost za to, co s vámi ono zjištění udělá. Zkrátka "máte, co jste chtěli". Osobně jsem se s tímhle setkal nejčastěji ve dvou případech. První je ten, když vám chce někdo říct tajemství (ať už cizí, nebo své - u kterého tajně chce, abyste ho znali). Druhým případem je nenásilné sdělování špatných zpráv. Takové to: "Nechtěl(a) jsem o tom mluvit, ale svým vyptáváním mi nedáváš jinou možnost."

Když už jsme u těch špatných zpráv... Jak se říká: "Co oči nevidí, srdce nebolí." Já bych ještě doplnil "co uši neslyší, duši netrápí." Některé zprávy se špatně poslouchají a pravda někdy bolí. Otázkou je, jestli dáme radši přednost milosrdným lžím, neupřímnosti a mazání medu kolem pusy. Jo, dokud nevíte skutečnou pravdu, tak je to v pohodě. Ovšem když nakonec vše vyjde najevo (a věřte mi, z 99% se to dříve či později stane), tak to mnohdy může mít ještě horší následky, než kdybychom se bývali všechny špatné věci dozvěděli hned. Tady totiž nejde jen o tu bolestivou skutečnost samotnou, ale i o fakt, že jsme určitý čas žili ve lžích a iluzích a i když to možná s námi lidé kolem nás mysleli dobře, tak nám tím mohli ublížit ještě víc, než kdyby bývali vyšli s pravdou ven hned na začátku. Z nás to dělá hlupáky a na ostatní to také nevrhá zrovna dobrý stín.

Já osobně mám radši jednání na rovinu, i když je mi jasné, že se asi najde pár lidí v mém okolí, kteří ke mně úplně upřímní nejsou a nebyli. Ale jak jsem psal - dokud o tom nevím, tak mě to nemusí tížit. A pokud už se někdo odhodlá říct mi pravdu, tak ať kolem toho nedělá divadlo. Jednoduše: Když už jednou něco začnu, tak bych to měl taky dokončit. A pokud zůstanu jen u nějakých náznaků, tak tím zbytečně dávám prostor pro různé spekulace, pochyby a unáhlené závěry, které si o mně ten druhý může udělat, a které mohou být mnohdy horší, než kdybych to ze sebe vyklopil hned.